Viki a zlí dravčíci

                Krátce poté, co se Viki u nás zabydlela, postihlo tu životem pronásledovanou chudinku nové neštěstí. Všechno ji začalo svědit. Evidentně trpěla. O život sice nešlo, nicméně pohled na drbající se kočku je pro člověka mých proporcí dvojnásob trýznivý – jednak je mi jí líto – a jednak tomu absurdně ohebnému stvoření pochopitelně závidím schopnost poškrábat se vlastní nohou za uchem. Na rodinné poradě jsme proto rozhodli, že je nezbytné navštívit veterináře. Pro moji milovanou ženu Jitku, schopnou najít na internetu snad i přesné datum posledního soudu, bylo hračkou najít vhodnou – tedy nejbližší veterinární ordinaci. Shodou okolností to byla táž, v níž jsme před léty nechali odeslat do psího ráje naši nemocí udolanou Káču…

                 Když jsem druhý den odešel trochu předčasně ze zaměstnání, řekl jsem si, že tedy toho „doktora pro kočku“ navštívíme. Příslušné přepravky nemaje, strčil jsem Vikinku do nylonové nákupní tašky a vydali jsme se na cestu. Nečekal jsem, že se jí to bude líbit, byl jsem však přesvědčen, že ji v nejhorším případě dokážu zpacifikovat. Rozdíl našich váhových kategorií byl přece jenom velmi výrazný. Vikinka se mne zprvu pokusila ukecat naléhavým mňoukáním, pak se snažila vylézt z tašky sama. Sotva jsem její střapatou hlavinky na jedné straně zasunul zpět, vynořila se vzápětí na straně druhé. Chvílemi jsem litoval, že mám pouze dvě ruce. Nakonec jsem sevřel prudce se zmítající a kňourající tašku v náručí, palcem a ukazováčkem jsem jemně obemkl útlý kočičí krček a druhou rukou jsem zabraňoval stále naléhavějším výpadům bleskurychle vystřelujících pacek. Každá jiná kočka (včetně Čumáka blahé paměti) by mne poškrábala, pokousala a vůbec všelijak ztrestala moji opovážlivost. Naše něžná Vikinka mne však zkusila přeprat, ANIŽ BY PŘI TOM VYTÁHLA DRÁPKY!!! Díky této ohleduplnosti neměla pochopitelně šanci a v tašce zůstala, byť chvílemi jenom napůl…

             V čekárně boj pokračoval. Teprve když si houževnatá britulka všimla statného kokršpaněla, jenž jejímu zápasu o svobodu pohybu zaujatě přihlížel, ve svém úsilí značně polevila. Nu a ostatní si dovolím ocitovat ze stránek Veterinární kliniky Paprsek (https://www.eshop-rychle.cz/www-veterinapaprsek-cz/):

 „Dravčíci na malém koťátku

Jednoho dne k nám přišel do ordinace pán s malým a rozkošným koťátkem které mělo menší problém, že se pořád drbe.....ale blechy nemá a čím že by to tak mohlo být. Tak pan doktor spolu s kolegyňkou provedli "otisk kůže" na který se přichytí nejen chlupy a zbytky kůže ale i případné potvůrky které jsou vidět až po mikroskopem. Důkladné vyšetření prokázalo přítomnost dravčíků - miniaturních roztočů co vypadají jako lupy takže pouhým okem je nerozeznáte. V podstatě na Vašem miláčkovi prožijí celý život včetně kladení a vývoje vajíček a jsou hrozně šikovní i při přenášení se na jiná zvířátka, popřípadě i lidi. Nejčastěji se zabydlují na hřbetě v oblasti krku a příznaky se nejvíce projevují u mláďat šupinami v srsti, úporným drbáním až lokálním úbytkem srsti (může dojít i k mokvavým flekům na kůži). U starších zvířat ty projevy nejsou tak markantní ale taky jsou. Na tyhle potvůrky nezabere žádná koupel ale léky (ve formě kapiček za krk) zakoupené u veterináře a pravidelné sledování neb jedna dávka nemuší stačit!!!

Koťátko zvládlo vyšetření i léčbu s přehledem a uvidíme za měsíc po dofungovaní podaného preparátu zda jsme ty malé roztoče zlikvidovali už první dávkou:o“

            Od té doby mělo naše „rozkošné koťátko“ od otravných dravčíků skutečně pokoj…

Karel Oktábec